 | | Žebřík od větracího otvoru připomíná svým zvláštně prohnutým tvarem spíše tělocvičné náčiní. |
Cílem bylo tentokrát podzemí nad maloměřickým nádražím, kam jsme se postupně prosoukali hlínou a listím zapadaným otvorem, abychom prochodili a nafotili několik pravoúhlých vybetonovaných chodeb a jednu chodbu nevyzděnou a dokonce zatopenou. Vzhledem k listopadovému chládku se ale přecejenom už nikomu moc nechtělo pokračovat do vody a tak zůstala nejzazší část krytu neprozkoumána.
Podrobnosti o krytech nad maloměřickým nádražím jsem zpracoval v samostatném článku zde.
Ani poté, co jsme po necelé hodině vylezli z krytu na denní světlo, nechtělo se nikomu ještě domů. Vždyť keře byly barevné a nad městem pluly nadýchané mraky. Stoupali jsme strmou a opuštěnou cestou podél bývalé lanovky nad zrušenou cementárnou vzduchu jako by se s posledními zbytky léta ztrácelo i cosi věčného a přece pomíjejícího. Dlouho jsme se neviděli. Krajina čímci připomínala Zemi nikoho. Podzemí, vápencové skály a listí, které vyměnilo zelenou za žlutou a odstíny oranžové až do krvava, to všechno jako by nás tam chtělo ještě chvíli zdržet. Povídali jsme si a vydali jsme se prozkoumat ještě další prostory pod brněnskou zemí (viz následující přípěvek). | 
