Ucho

Nemůžu o sobě říct, že bych byl nadšeným návštěvníkem divadla. Vlastně se dá tvrdit, že jsem šel do divadla dobrovolně jen tolikrát, co by se dalo na prstech jedné ruky napočítat. Tentokrát to však stálo za to.

Při mých nemnohých zkušenostech musím tvrdit, že jsem byl poprvé v divadle rád a nadšený tím, co se na jevišti dělo. Film Ucho o blíže neurčeném náměstkovi ministra a jeho ženě, kteří se vrátí do své vily a zjistí, že nejde proud ani telefon a v zahradě se pohybují cizí muži, jsem viděl už před lety a nadchnul mě. Děj celého filmu se odehrává během jediné noci, kdy se manželé uvěznění v několika místnostech probíjí z opilosti skrze beznaděj, zoufalost, vzájmené osočování a vzápětí sblížení a také řadu dohadů a planých nadějí o svém osudu k ránu. Ministři a funkcionáři z ostatních domů byli večer zatčeni, v domě je nainstalováno několik odposlouchávacíh zařízení - ale kde? A poslouchá je někdo? Každé slovo může být krůčkem na cestě k šibenici a přitom jich zazní tolik bez uvážení!

Propracovaná psychologie postav ze scénáře byla (dle mého skromného úsudku) kvalitně umocněna výborným výkonem Martina Siničáka a hlavně Petry Bučkové, která mě nadchla výbornými projevy strachu, rozčilení, vzteku a vlastně skoro všech dalších emocí.

A na závěr hodnotím chytré zpracování scény, zejména ústředního předmětu na jevišti, kterým byla vana, sloužící jako prostor pro sebevraždu, vášnivé milování, symbol domácího klidu i prostředek ke zklidnění hysterického záchvatu.

Ucho jsem si doopravdy užil!