Reports

Každý z vás jistě ví, že v roce 2007 uplyne právě 100 let od narození Jestřába - Jaroslava Foglara. Takové výročí bude příležitostí pro mnoho oslav a akcí, vzpomínkových i propagačních. Trošku netradičně jsme se rozhodli oslavit výročí v rámci Jihomoravské pobočky SPJF.

Ve Sluneční zátoce stojí již 9 let památník táborů pražské Dvojky, každoročně se zde schází příznivci Jestřábova díla a ono místo na Sázavě se stalo jakousi Mekkou foglarovců. V jeho stínu však zůstává řada jiných tábořišť Jestřába a jeho oddílu a my jsme se rozhodli na jedno z nich vydat - dalo by se říci na to ze všech nejpodivnější.

Podkarpatská Rus, Zakarpatská Ukrajina, nebo prostě Zakarpatí je název asi 400 km »širokého« a 150 km »vysokého« území východně od Slovenských hranic mezi městy Užhorod, Rachiv a na severu dosahující téměř ke Lvovu. V současnosti území patří k Ukrajině, v minulosti však byly osudy této zajímavé části světa spletité jako uličky ve Stínadlech. Jmenujme alespoň SSSR, Maďarsko a také Československo, ke kterému Podkarpatská Rus patřila v období mezi světovými válkami.

A právě v tomto období vyrazil tábořit k obci Синевир (Siněvír, starší název Sinovír) i Jestřáb.

My jsme se rozhodli po 68 letech tábořiště najít a příští rok při příležitosti kulatého výročí postavit na místě symbolický památník snad ve tvaru totemu s krátkým textem.

S pomocí MVBobra se nám zadařilo přes jistého dvojkaře dopátrat až ke členu tohoto oddílu - pamětníku, který na tábořišti v roce 1938 tábořil (jména obou záměrně neuvádím kvůli investigativním žurnalistům) a zjistit, kde přibližně se tábořiště nacházelo. Ono ale vzpomenout si přesně na místo, kde jste byli před 68 lety a vylíčit je telefonem není jen tak a vzhledem k časové tísni před odjezdem nebylo možné se sejít nad mapou, tudíž jsme vyrazili zorientováni jenom matně.

Z Brna jsme se ve trojici vydali do Košic, kde jsme se po dvou dnech, přespání v Popradu pod mostem a povyprávění si s 11 řidiči včetně kněze a chorvatského imigranta setkali ve 22 hodin v Košicích na nádraží v úplné akční skupině Zandt, Vojta, Rolf a Čáp, schopné téměř všeho.

Ponurým nočním vlakem jsme dorazili do Čierné nad Tisou - poslední železniční stanice, proslulé mj. neblahým vyjednáváním zástupců ČSSR a SSSR v roce 1968 a zde krátce po půlnoci překročili hranici Ukrajiny, nyní již s podstatně menšími formalitami - obvykle je pouze třeba vyplnit formulář - ale vzhledem k netradičnímu účelu své cesty jsme si museli leccos vymyslet. Několik hodin jsme pak strávili na nádraží v Чопу, odkud jsme potom vyrazili tzv. příměstskými vlaky se dvěma přestupy do stanice Хуст.

Doprava na Zakarpatii je poměrně složitá, i když se v posledních letech opět zlepšuje, takže bylo nutno překonat řadu problémů se zakoupením jízdenek na autobus, náladami paní pokladní a dorážejícími taxikáři, nicméně nakonec se nám podařilo autobusem dorazit do městečka Міжгіря, odkud už ten den bylo nutno přes horský průsmyk pokračovat stopem. Vojta a Zandt měli štěstí a překročili hory záhy, Čáp a Rolf ušli zase téměř celou vzdálenost pěšky a šťastně jsme se shledali v Синевиру, odkud bylo třeba již pokračovat pěšky.

Po dvou hodinách jsme překročili hranici národního parku a zaplatili vstupné 1 hřivnu, zabočili do údolí řeky Озерянкі a došli až ke klauze, která byla výchozím orientačním bodem pro hledání tábořiště. Protože již však krajinu zahalil soumrak, vystoupali jsme asi 500 m výšky k horskému jezírku v hlubokých lesích, kde naše putování toho dne skončilo.

Následujícího dne jsme pokračovali přesně 30 minut od klauzy směrem proti proudu říčky, jak udával popis a poté se pokusili hledat tábořiště na levém břehu. Míst, které by odpovídaly oběma popisům (od pamětníka i z knihy) nebylo mnoho, přesto jsme raději zamířili ke starobyle vypadajícímu domku, kde jsme narazili na sedmdesátiletého pana Миколу, který nás ochotně zavedl přes pastviny a říčku do místa, kde pouze rozvaliny dosvědčovaly, že tam v roce 1938 stála hájovna, kterou jsme hledali. Nový »dom lesnika« byl postaven až v roce 1939, žádné zprávy o něm se tedy k našim uším nedonesly.

Po prozkoumání dalšího podezřelého místa a dokonalém nafocení celého okolí asi 3 km jsme neodolali a chvíli se při koupání nechali unášet dravým proudem říčky vždy pár metrů po kamenitém dnu, vskakujíce znovu a znovu do jejích vln, tak jako kdysi snad junáci Jestřábova oddílu. Pak již naše kroky mířily opět do civilizace zakarpatských měst.

Již jen ve zkratce stojí za to popsat, jak jsme 4 hodiny čekali na autobus, který nakonec nejel, přespávali na autobusovém nádraží, seznámili se s Иванем, který nás poté ochotně provedl ve Лвіве a cestovali ukajinskými nočními a denními lehátkovými i nelehátkovými vlaky, nacpanými k prasknutí cikány, studenty, pracujícími a pojízdnými prodavači všeho možného, spatřili bývalou československou peážní železnici přes Rumunsko, dnes bohužel mimo provoz, koupali e v solném jezírku, kde se člověku nedaří vůbec potopit pro obrovskou hustotu vody a spatřili doly, ze kterých nám oči přecházely.

Лвів, česky Lvov je město polské, uherské, ukrajinské, maďarské a taky trošku české, ale hlavně se svými 900000 obyvateli neopakovatelně stínadelské. Nad tvrzením, že Лвів je tím, čím byla Praha před 30 lety může pátrač - našinec jen povzdechnout. Cestování tamními tramvajemi, místní hrad - rozhledna, jakož i nápoj Живчик, dosahující oblíbeností naší kofoly jsou neopakovatelnými zážitky.

Celkem se tedy podařilo vytipovat 2 místa, která by snad mohla být někdejšími tábořišti pražské Dvojky. Více světla do celé události přinese naše osobní návštěva a povídání nad mapou u prozatím utajeného táborníka, která proběhne snad v listopadu a o které určitě přineseme další zprávy. Na Velikonoce je pak přichystáno slavnostní odhalení pomníku ke 100. výročí narození Jestřába!

Další informace o této akci naleznete na adrese http://bohousek.cz/view.php?cisloclanku=2007010902