Harpagon

Nádherné obstarožní auto značky Fiat Ducato s plísní nad hlavou řidiče, dvacetiletým spokojeně bublajícím motorem, vlastní duší (a nemyslím duši nafukovcí) a přezdívkou Xenofob (jak jsme se dozvěděli od majitele, je „velké a bílé“) nám zapůjčil ex-spolužák Ondra Hrejsemnou v rámci carsharingu pod křídly obecně prospěšné společnosti Christiania (zasloužila by si nejméně jeden vlastní dlouhý článek, ale nemůžu ho napsat, dokud se o příjemně tajemné a zvláštní Christianii sám víc nedozvím). Po absolvování povinného zaškolení (asi 10 minut) došlo na Ondrova slova: během pěti minut už člověk nabyl dojmu, že řízení zvládá a že by s tímhle tankem chtěl procestovat půlku světa.

Následujícího dne, po necelých třech hodinách cesty, jsme právě stihli začátek premiéry 344 let staré divadelní hry Lakomec. Přes rozporuplná očekávání jsem po jejím skončení musel konstatovat, že Molière se nejen v hrobě neobrací, ale že by s touhle partou studentů z Gymnázia, střední odborné školy, středního odborného učiliště a vyšší odborné školy Hořice musel být vyloženě spokojen. Nejspíš by se mu líbily i poněkud tendenční fórky, které pro pobavení (a ono se opravdu bavilo!) publika do hry vpašoval její režisér (kdo je ale režisérem? Web i program mlčí…) a které jsem považoval za největší slabinu představení. Není ale divu - divák na začátku 21. století od klasické hry přecejenom očekává trošku více umělecké vážnosti než do ní možná vepsal autor, jehož přednostní snahou bylo publikum bavit. Vtípky, které mně připadaly poněkud plytké, tak vlastně lépe než po staletí neměnné dialogy vystihly pravou podstatu hry.

Distribuce herecké zdatnosti odpovídala tomu, jak si lze představovat gymnaziální divadelní spolek. Příjemně překvapily významně nadprůměrné výkony Kleanta (Martin Tulka) a samotného Hrapagona (Martin Svatoň), jejichž role dokázaly místy diváka vtáhnout do děje bezezbytku a rozdíl oproti profesionálům nebyl takřka znatelný. Ani zbývající mužské role nebyly souboru Kandrdas k ostudě. Jisté výtky by kritika mohla mít vůči představitelkám ženských rolí, které souhrnně nedaly na jevišti kulurního domu Koruna dostatečně vyniknout svým hlasovým projevům. Jistě ale bude ještě dost příležitostí k dalšímu pilování.

Příjemným faktem bylo subjektivně pro mě, že tři z osmi mužských postav představovali odrostlí klubaři z klubů Bobří stopy našeho Sdružení přátel Jaroslava Foglara, kteří v uplynulé dekádě patřili pod mou stovkařskou správu. Je vidět, že z klubů vychází schopní kluci!

Zbytek večera patřil už pouze prozaické činnosti - stěhování nábytku a točení volantem. Za zpestření ještě děkujeme Hamaki, která nás (kupodivu nikoliv doma, ale u sousedů) nakrmila a Dudle, Evči a Láďovi, kteří nás zatáhli do zakouřeného sice, ale přesto příjemného baru, kde jsme před půlnocí vzpomněli na mladá léta nad Orlicí.

Související články:
	Téma: Kultura Kulturní akce v nejširším slova smyslu, počínaje divadlem a konče odbornými setkáními a přednáškami, hraničícími s tématem Věda a vzdělávání.…