Generální oprava totemu

Nechci zastírat, že ačkoliv jsem vyhlásil akci již v lednu, neúčast nikoho z původní osmice stavitelů totemu vyjma mě samotného mě poněkud zklamala. Není se ale zase tolik čemu divit - kromě nejmladšího Sviště a věčného hledače Ondery totiž už všichni mezitím zplodili potomky a mají doma s dětmi plné ruce práce. A tak jsem se na bezmála posvátné místo ve stínu Karpat vydal s pěti novými (bezdětnými) kamarády - Doubravkou, Sojkou, ‎¥em, Martinem a Vaškem.

A byla to akce zdařilá! Díky Martinově charismatu jsme od jeho zaměstnavatele získali do zápůjčky Volkswagen Transporter, se kterým byla cesta i přeprava nářadí a metriálu jednodušší než kdy dřív. Podařilo se nám taky koupit na Zakarpatí ocelové profily i cement, sehnat dílnu s vrtačkou, vyjednat oficiální vjezd do národního parku a nakonec i zvládnout náročné stavební práce s minimem vybavení a docela bez energie (vyjma té vlastní, ovšem). A i když bylo počasí vpravdě aprílové, náš úspěch byl takřka fenomenální a domů jsme se vraceli s pocitem dobře vykonané práce (s jednou průmyslovou pátračkou v Košicích namísto zákusku).

První noc jsme strávili na slovensku v údolí Bzovského potoka pod Dolnou Bzovou.

Moje místo na břehu Bzovského potoka. Po dlouhé době zase v přírodě, byť jsme přijeli až na kraj lesa autem.

Z celého dne putování přes východní Slovensko, nákup traverz a cementu v Užhorodě a boj s rozbitými zakarpatskými silnicemi nemám žádnou fotku. Tábořili jsme u ohýnku nad vesničkou Макарово, odkud pochází ranní snímek před nástupem na třetí den cesty.

Na Zakraptské Ukrajině není žádnou vzácností natrefit na silnice sice široké, avšak nikdy nevyasfaltované. A to včetně těch nejhlavnějších, na kterých snad kdysi asfalt byl, ale po rozpadu Sovětského svazu ho odvály větry a deště.

V Nyžních Remetách se za autobusovou zastávkou skrývá místo, kde kdysi stála stanice na Boržavské dráze. Koleje jsou stále na místě a čas od času tidy do depa v Berehovu projede vlak z Chmelnika.

Také sem se kdysi dalo dojet vlakem. Otřásal se dokonce méně než osobní auta na silnici plné děr. Ale není zbytí - jedeme dál.

Odměnou za časné vstávání nám byl pohled na čtyři obzory za sebou. Prostě typická zakarpatská jarní romantika.

Železniční stanice Приборжавське patřila k největším na Boržavské dráze. Odbočovala odsud dokonce úzkokolejná vlečka do vápenky pod kopcem nad obzoru, ze které se valí kouř.

Dnes stanici Приборжавське pohlcuje příroda.

Vlečkový most byl jedním z pouhých tří mostů, po kterých úzkokolejka překračovala říčku Boržavu.

Dnes už je vlečka mimo provoz a na jejím místě se rozkládá fotbalové hřiště.

Most však zůstal zachován včetně kolejí a patří k nejmalebnějším zákoutím na kdysi rozsáhlé síti zakarpatských úzkokolejek.

Rozloučení s priboržavským úzkokolejným mostem: kdo ví, jestli tu ještě bude, až přijedeme příště?

Další technickou zajímavostí podél naší cesty je Теребле-Ріцька vodní elektrárna, která využívá výškového rozdílu výše položeného údolí Těrebly a níže tekoucí řeky Riky a skrze 3,7 km dlouhý tunel a navazující tlakový přivaděč přelévá vodu z jednoho údolí do druhého. Původní plán stavby pocházel od Františka Křižíka z roku 1923, modernější sovětská elektrárna ale byla vystavěna až v letech 1949 až 1956.

My však raději míříme přes staré známé sedlo nad Siněvírem do národního parku a kraje, kde Jaroslav foglar tábořil se svými skauty. Tehdy tu ještě horská silnice samozřejmě nevedla.

V tomto sedle jsme v roce 2006 s Vojtou narazili na příjemného a ochotného národního umělce, který nám celý večer nabízel ve své dače ty nejlepší zakarpatské dobroty - nakládané houby, zvěřinu i vlastní víno z užhorodských vinic. Tehdy se kolem silnice rozprostírala pustina - dnes už tu stojí několik hotelů, kostel a výstavba pokračuje dál.

Na okraji Siněvíru stojí v zahradě torzo trolejbusu Škoda 9Tr.

Záhada, jak se sem, na dno horského údolí daleko od měst, trolejbus dostal, zůstane už asi navždy nevyřešena.

Vjezd vozem do národního parku není zakázaný, řídí se však přísnými pravidly, která obnáší mimo jiné získání bumážky pro hlídače. Je s tím sice troška vyřizování, ale k našemu překvapení, je celá transakce zadarmo.

Turistické značení, kdysi podle českého vozru budované KČT, má dnes ve správě Hnutí Brontosaurus.

Před vjezdem do chráněné části národního parku malá přednáška o tom, jak se chovat v přírodě, včetně exkurze do historie vorařství. Na vorech ze Siněvíru se před sto léty stateční plavci plavili po Dunaji až do Černého moře!

A jsme doma. Po 48 hodinách cesty a dvou nocích u silnice přijíždíme k důvěrně známé hájovně, nad kterou se rozprostírá tábořiště Pražské dvojky.

Času není nazbyt. Proto ještě v pátek pokládáme již uhnilý totem a začíná broušení, řezání, pilování a sekání - tak, aby všechno zteřelé dřevo zmizelo a my mohli totem nově namalovat a nalakovat.

Doubravka se Sojkou brousí peň totemu, zatímco Vašek natírá ocelové traverzy, které budou tvořit nosnou konstrukci místo uhnilé části pomníku.

Doufejme, že kvalitní ukrajinská ocel přetrvá aspoň sto let.

Ještě během pátku stihl ¥ vykopat jámu, do které jsme pak během soboty pod Martinovým vedením vybetonovali bytelný základ.

O neutuchající dostatek dřeva na topení se starala Sojka.

Podařilo se nám taky najít a zrestaurovat původní listinu, zakopanou v láhvi pod totemem v roce 2007. Tedy před 12 roky a 12 dny.

Během soboty se nám podařilo totem zrekonstruovat, takže zbyl čas i na malou soutěž ve vaření na ohni z ukrajinských surovin (občas záhadných názvů).

Dobrá nálada je základ každé stavby!

K nejlepším výkonům patřilo vyvrtání otvoru pro šrouby ručním vrtákem. Právě se o to pod dohledem citronového Žyvčyku pokouší Vašek.

A je to. Zbývá totem vztyčit a provést pár kosmetických úprav.

Hlavně neulomit bobra!

Ještě chybí žlutavé kolo úplňku, které bude třba za bobrova záda umístit posléze.

A taky placky informující v ukrajinštině a češtině, co že to tu vlastně stojí.

Jejich trvanlivost bude jen pár let, takže se nejspíš ještě k totemu vypravíme jednou s něčím odolnějším.

Stavbyvedoucí Martin je spokojen a cizeluje povrch kamenno-betonového základu.

Doubí jako šéfka barevného řešení totemu je rovněž spokojena.

Barvy všech 13 bobříků září novotou.

Ještě je třeba barevně osvěžit bobra na vrcholu.

V sobotu se našlo dost práce pro všechny, tak, abychom se nemuseli stydět v neděli vyrazit na cestu domů.

Zde před 81 roky stála podkova podsadových stanů a rozléhal se smích i křik Hochů od Bobří řeky.

Jediná fotka, na které jsem zachycen při jakés-takés práci.

A společné foto šestice odvážných.

Nechť místo slouží pro vzpomínku na smělého ducha Jestřába i jeho chlapců. Místem doslova prošla historie - pouhých pár měsíců po skončení „Tábora u Sinovíru“ tu začali podnikat diverzní akce polští záškodníci, pak vyhlásila Zakarpatská Ukrajina samostatnost, načež ji pohltili Maďaři, ke konci války se tudy převalila fronta a na dalších 46 let se stalo tábořiště součástí Sovětského svazu. Včetně vyhlášení národního parku a upadnutí do zapomnění, z něhož jsme jej v roce 2007 vytrhli teprve my.

Bezvýhradně miluji tohle místo, kde život leckdy běží podle pravidel starých staletí.

A je to tady. Šofér přivezl vůz, a tak nakládáme a loučíme se s říčkou Ozerjankou. Snad ne nadlouho.

Sojka tu byla poprvé a moc se jí to líbilo.

Soiučástí rekonstrukce bylo také obnovení turistické značky, kterou hodláme v nejbližší době prosadit i do veřejných map.

Že se na Ukrajině dalo v poslední době cosi do pohybu, je patrné i ze skutečnosti, že se po dvaceti letech konečně našly peníze na rekonstrukci kopie historické klauzy, která se protrhla v roce 1994, rok po svém dokončení. Bohužel se peníze v polovině stavby zase ztratily, a tak je rozestavěná hráz typickým mementem. Snad se ji podaří dokončit dřív, než přijde jarní povodeň, která ji zase zničí.

Protože nám zbylo pár hodin času, vyrazioli jsme ještě k velkému Siněvírskému jezeru. Toto je upravený vývěr potoka, který prosakuje skrze přirozenou hráz jezera.

A jezero samotné, rozložené v klínu hlubokých karpatských lesů. Před dvěmy roky jsme prošli sedlem nad jezerem a přišli k vodě z opačné strany.

A jedeme domů. Jedna fotka pro majitele vozu při výjezdu ze Siněvírské Poljany.

Ukrajinské silnice se obracejí vniveč. Již dříve jsme si na vlastní nápravy ověřili, že cestování po nich je dnymické, nebezpečné a ubíjející. Ulomit si kolo je jednodušší než nespadnout alespoň do jednoho pořádného výtluku.

Železniční zastávka Велика Копаня s romantickým stanovištěm závorářky, která mě za tento snímek hnala i s foťákem svinským krokem.

A na závěr jedna urbexová lahůdka z Košic - socialistický mlýn Nad jazerom

Ještě před pár roky spokojeně mlel, ale pak jej maďarský vlastník nedokázal nejen využít, ale ani zachránit před totálním zvandalizováním.

Někdejší vlečka zmizela pod příkrovem vykuchané izolační pěny.

Sila o výšce desetipodlažních domů jsou otevřená a spadnout do nich může prakticky kdokoliv.

Něco tak bizarního jsem nečekal ani v Košicích.

Loučíme se a těšíme se na další Velikonoce. Mířím domů, aniž bych tušil, co tam na mě čeká.

Související články:
	Reportáž: Vandr na Ukrajinu duben 2007 4. 4. 2007		Téma: Totem na tábořišti u Siněvíru Dřevěný totem ve stylu Hochů od Bobří řeky vystavěli jako památník - připomínku tábořiště oddílu Pražská dvojka z roku 1938 nad vesnicí Синевир dobrovolníc…
	Reportáž: Tábořiště u Siněvíru 1. 9. 2006	Warning: Division by zero in /data/web/virtuals/99116/virtual/www/domains/jza.smerem.cz/dalsiclanky.php on line 129	Téma: Boržavská úzkokolejka Železniční trať Виноградів–Берегове–Хмільник–Іршава–Камянка–Кушниця Číslo trati: Rozchod: původně 760 mm, dnes…
	Reportáž: Pátá velikonoční Ukrajina 12. 4. 2017		Článek: Od Jasini do Aše republika je naše 27. 7. 2018