Výprava na Měděnec a Sauersack

Byť původní zájem naznačoval, že by nás na západ mohlo jet až šest, nejrůznější okolnosti od chledného počasí až po návštěvy babiček zapříčinily, že jsme nakonec vyrazili z Brna jen dva a z Prahy pak tři - já, ¥ a Nancy. A protože jsem navýsost zajímavé okolnosti poctivě dokumentoval svým foťákem, omezím se ve vyprávění na následující popisky fotek.

Po kolejích jsme se během celého odpoledne a večera dostali pod Krušné hory až před půlnocí. A přestože koleje vedou přímo na Měděnec, doprava na nádherné horské trati je přes zimu vyloučena, a tak jsme z Klášterce museli posledních pár kilometrů na horský hřeben vyjet autobusem. Přespali jsme u letošního prvního ohýnku na zamezlé slatině kousek od osamělého nádraží.

Ráno nás překvapil sníh. Ačkoliv slunko už bylo docela jarní, koleje se místy ztrácely pod závějemi až 2 m hlubokými. Vlak tudy neprojel od minulého léta.

Železniční zastávka Měděnec zrovna výstavní budovou nedisponuje.

Železniční trať Chomutov–Vejprty bývala kdysi významnou mezinárodní drahou, po které jezdily těžké nákladní vlaky s uhlím z Podkrušnohoří do Saska. Od roku 2015 je v provozu pouze o víkendech od května do září.

Článek s podrobnostmi o dolu v Měděnci teprve připravujeme. Zřejmě se tu ale ještě těžilo v 90. letech 20. století, soudě podle výrobního štítku na ohýbačce kovů.

Krasojízda na vysokozdvižném vozéku (značky Desta) patří k výjimečným disciplínám.

Důl na Měděnci je totálně vyrabován a poničen hordami vandalů a zlodějů, kteří se sem sjíždí z blízkého i dalekého okolí. Za sobotu jsme tu potkali nejméně deset skupin zvědavců, z nichž někteří neváhali přímo před našima očima ničit vybavení laboratoří a dílen.

O stravenky kupodivu nikdo nemá zájem.

Jedna z pohozených karbidek, které se používaly v dole před příchodem akumulátorových lamp.

Zřejmě bude chybět v evidenci svítidel.

Ohlubeň jedné ze dvou jam v areálu dolu. Té, nad kterou se tyčí menší těžní věž, ve srovnání se skipovou jámou vlastně jen věžička.

Zdviže se na pár let zastavily před svojí poslední jízdou - 200 m dolů na dno šachty, až přereznou ocelová lana.

Návětstní předpisy se tu vejdou na jedinou smaltovanou tabuli.

Důl Měděnec měl i svoji úzkokolejku o rozchodu 600 mm. Dnes z ní zbyly už jen krátké úseky na povrchu.

Tudy vyjížděly vozíky z hlušinou na výsypku. Dnes kolej trčí poněkud hrozivě do prázdna.

Přímo naproti převislé koleji se v dálce nachází hora Velký Špičák (965 m).

Dvojkolejné nádražíčko, na kterém se střídaly protijedoucí prázdné a plné vozíky.

Nancy.

Menší těžní věž má výšku jen zhruba 15 m.

Pro ty, kteří si to napoprvé nezapamatovali.

Betonová těžní věž skipové jámy má úctyhodnější rozměry. Se svojí výškou 51 m (odhad) patří k nejvyšším stavbám v širokém okolí (až ke komínům elektráren v podhůří).

Z horních pater je pěkný výhled, občas i skrze podlahu.

Nancy jako modelka pro srovnání velikosti navijáku těžního lana. Hloubka šachty je tu až 279 m.

Nancy na převodovce.

Nancy na háku.

Nancy na řetězu.

Nancy na ochozu.

Nancy na zdi.

Nancy na žebříku.

Výhled z věže skipové jámy k východu. Jezírko vlevo vzniklo při naddimenzovaném odstřelu v roce 1989, který zničil nosnou vrstvu nad dolem, a ta se zhroutila do vytěžených komor. Úroveň jeho hladiny odpovídá úrovni vody v zatopeném dole.

Pohled na západ přes hřebeny Krušných hor.

Světlíky haly pro úpravu vytěžené suroviny se při pohledu z výšky 50 m jeví jako malá tlačítka.

Tak to vypadá pod nimi.

Nádrže na sodu, vodní sklo a Ekolan.

Firma Garmica tu po uzavření dolu ještě několik let težila granáty a slídu, zůstaly tu po ní hromady pytlů s vápencem.

Těžní věž skipové jámy a železniční depo.

Uvnitř se ukrývá nebohá lokomotiva T211.2006 alias 701 306 výrobního čísla 3952 z roku 1957.

Také železniční zastávka Měděnec zastávka tu prachbídně chátrá.

V červáncích zapadajícího slunce dáváme dolu sbohem a míříme přes kopec Mědník, poddolovaný už ve středověku, do vesnice Měděnce na večeři a na autobus zpátky dolů.

Večer se dělají mráčky, ale pořád je ještě jarně krásně.

Horský hotel u Tomáše nám místo večeře nabídl zajímavou příležitost k průzkumu. Někdy o něm taky něco napíšeme, večeře ale čeká v restauraci Fénix za rohem.

Důl Měděnec byl posledním železnorudným dolem v Česku. Vytěžen byl v roce 1992. V obci ale na půl tisíciletí své hornické historie nezapomínají a přímo na návsi se nachází malé horincké muzeum.

Autobus MHD Klášterec nás šokoval - podobně jako na Ukrajině tu provozují německé ojetiny včetně původních nápisů.

Po cestě do Karlových Varů a divoké noci v lese nad Nejdkem, kde nás zastihla mlha, déšť i sníh (a Nancy musela odběhnout domů) se v neděli ráno vydáváme opět na hřeben. Tentokrát je naším cílem opuštěný důl Sauersack z 2. světové války. Po cestě nahlížíme do zatopené štoly U Slatinného potoka.

To je ona. Dovedl nás k ní John, který nám po celé nedělní dopoledne dělal laskavého průvodce a svezl nás kousek i svým zánovním vozem.

Nedaleko odtud vyvěrá propadlá dědičná štola sv. Jiří. Krušné hory jsou prostě krušné. Touto štolou je dodnes odvodňován i labyrint mnoha kilometrů chodeb pod dolem Rolava (Sauersack), kam právě míříme (pod silnicí vlevo).

Do dolu Rolava se chystáme narozdíl od Měděnce už drahně let. Když jsme konečně tu, zjišťujeme, že je celý pod sněhem a ledem.

V násypkách je pořád ještě plno cínové rudy (asi kasiteritu?).

Nepřestáváme žasnout, v jak dobrém stavu je betonové monstrum důlních budov po 74 letech chátrání v extrémní horské povětrnosti. Na mysl nám přichází o desítky let mladší betonové stavby v Gruzii, které se rozsypávají už jen na pohled.

Kolik by musel stát dům s takovým výhledem?

Šplhati po opuštěných budovách dolu jest nebezpečno.

Něco jako schody do nebe.

Po odchodu Johna si na ohýnku vaříme zbytky jídla a připadáme si chvíli přesně jako otec se synem v Cestě od Cormaca McCarthyho.

Zasněžená nádraž na promývání rudy.

A samozřejmě také zde zbytky 600 mm úzkokolejky.

Na vlak jdeme do Vysoké Pece přes zasněžené hřebeny.

Po cestě míjíme stanici měření kvality ovzduší ČHMÚ s pasivním vzorkovačem SVOC od nás z Recetoxu. Tady vznikají data, která zpracovávám v zaměstnání.

Přebuz je nejmenším městem v Česku.

Nakonec se naše poklidná cesta mění (jako obvykle) v útěk na vlak a posledních 6 km tak zvládáme běžet téměř bez přestávky jen proto, že je to z kopce dolů. Na zastávce jsme (jako obvykle) včas, z povzdálí nás zdraví Vysokopecký tunel.

Související články:
	Téma: Vysokopecký tunel Název tunelu: Vysokopecký Evidenční číslo: 68 Délka: 68 m Trať: Karlovy Vary – Johanngeorgensta…