Vandr do Vsetínských vrchů

11. 10. 2019	Do Vsetínských vrchů jsem se chtěl podívat už řadu let. A druhý říjnový víkend se mně to konečně podařilo. Komplikovanou souhrou okolností to byl víkend krásný i smutný - krásný, protože barevnost podzimu dostoupila svého vrcholu a smutný proto, že jsem na hřebeny nakonec vyrazil sám.
Páteční večer a ohlédnutí za civilizací, ze které prchám, na Hranicích na Moravě. Do Vsetínských vrchů se mnou chtělo vyrazit hned několik kamarádů a kamarádek. Postupně se přidávali a pak zase svou účast rušili. Nakonec zbyla jen Barča, a tak jsme se dohodli, že vyrazím v pátek sám a ona se ke mně připojí v sobotu ráno nad Karolinkou, v hlubokém údolí na místě zvaném Potoky. Večer mohutně pršelo a chvíli mně trvalo, než jsem z mokrého dřeva rozdělal svůj první oheň. Ráno jsem zjistil, že okolo mě přes noc vyrašily spousty hub. Místo to bylo docela strašidelné, proto jsem raději vylezl na hromadu klád na sluníčku a čekal, kdy se Barča objeví. Neuvěřitelné množství všech možných houbích druhů lákalo k focení. Jenom Barča pořád nešla. Zapomenutým údolím se konečně kdosi blížil. Místo mladší kamarádky ale přišel starší pán, co sem chodí každý den na zdravotní procházku. Chvíli jsme si povídali a když odešel, usoudil jsem, že sraz se nejspíš ruší. Mobilní signál tu nebyl a když se Barča neukázala, musel jsem vyrazit sám. Seník, který mně sloužil jako záloha pro případ dalšího nendálého deště. Za váhavého slunečního svitu stoupám k hřebeni Vsetínských vrchů. Teprve nahoře se po síti ujišťuji, že Barča je nemocná. Tak aspoň vím, že se jí nic vážného nestalo. Víkend holt pro jedenkrát strávím docela sám. Říjnová příroda byla krásná a člověka by mohla pohladit po duši. Kdybych tím člověkem ovšem nebyl já, zabraný do úvah o temných aspektech svého životního příběhu. No, ale muchomurkám červeným se prostě nedalo odolat. Nebudu přehánět, když potvrdím, že jsem jich za ten víkend viděl víc, než za celý svůj dosavadní život. Byly prostě všude. Když jsem zůstal sám, rozhodl jsem se hodně fotit. A experimentovat třeba se starým objektivem Pentacon auto 1.8/50. Se snovou září. A nebo bez snové záře. Jako obvykle jsem zadumán záhy sešel ze značky a bloudě náhodně lesem, narazil jsem pod hřebenem na pozapomenutou vodárnu. Magické místo v lesích. Tady by mě asi sotva někdo našel. Trošku urbex a trošku zase ne. Pro žíznivé poutníky mého typu je tu i betonová studánka nazvaná stejně jako přilehlý kopec Raťkov. Kousek civilizace zapomenutý v lese. A ještě jedna studánka opodál. Stejnojmenná. Písmenko Ť asi neměli tvůrci z ČSOP Kunčice p. O. k dispozici, tak z Raťkova udělali Ratkov. Usedlost na hřebeni Vsetínských vrchů. Dooledne trávím hledáním příjemných lesních zákoutí, pokud možno osamělejších, než je vlastní hřebenová značka, dnes docela frekventovaná. Zkouším prastarý teleobjektiv a fotím necelé 4 km vzdálené chalupy v Hutisku. Výsledek je uspokojivý. Letošní rok byl složitý, nepříjemný a náročný. Zejména psychicky. Snad podzimní zpomalení a první večerní mrazíky přinesou do duše aspoň trošku klidu. Lístek padá, lístek padá, po větru se dává v let. Hrozně rád bych si po cestě s někým popovídal. Ale nakonec je možná jen dobře, že nebylo, s kym. Samota. Nad Makovem svítá!

Komentáře: