Průzkum elektrárny v Oslavanech

Železniční stanice v Oslavanech, kdysi překypující životem dělníků i vagónů s uhlím, přijíždějících do elektrárny, stejně jako obyvatel města, kteří mířili za prací do Brna, dnes zeje samotou. Nákladní vlak sem na konečnou přijede jen párkrát do měsíce, s osobními se oslavanští rozloučili už před léty.

Po kolejích vlečky opatrně vstupujeme do zapomenutého areálu. Podél cesty se válí kusy strojů, potrubí a větrem ošlehané zdi postupně prorůstají keři a stromy.

Hanka má slabost pro velké stroje. Naše radost je proto veliká, když objevujeme často nepochopitelná a záhadná zařízení a zbytky strojního vybavení elektrárny.

Slunce je zlatou skobou na obloze přibitý. A nebo možná jen na krovech generátorové haly?

Odpočinek ve velíně. Tam, kam kdysi soléhal hukot strojů, je dnes ticho. Poslední turbína se zastavila, poslední generátor dotočil. Odfázováno, konec.

Hanka by byla bezesporu dobrou ředitekou elektrárny. Dnes může být však pouze ředitelkou rozkladu a zmaru.

Co je to tam v dálce?

Některé prostory svojí monstrózností vzbuzují respekt. Někomu by to tu mohlo snad nahnat i strach. Hanka ovšem strach nemá a tím nahání zase strach mně.

Marné vyhlížení zářných zítřků. Hanka ještě netuší, že za necelý rok bude elektrárna srovnána se zemí.

V útrobách staré továrny se občas ukrývají netušené klenoty jasných barev. Ideální pro pin-up girl…

Střechy některých hal už odnesl čas. Přemýšlíme, s jakým rachotem se musely před léty zřítit do hlubin…

V rozlehlém labyrintu se chvílemi jen stěží orientujeme. Kroužíme okolo a hledáme to nejdůležitější.

Srdcem elektrárny byl totiž samozřejmě kotel. Kousek žhavé, živé hmoty hluboko ve spleti nosníků, potrubí a kabelů, Končíme tím nejžhavějším a loučíme se s elektrárnou v Oslavanech.

Za elektrárnou se rozkládá halda uhelné hlušiny. Nebude trvat dlouho a z kdysi významné stavby zbude jen podobná hromada.