Rozloučení s elektrárnou v Oslavanech

Strohý a funkční design oslavanské elektrárny vycházel mj. z toho, že hlavní hala byla v průběhu let několikrát prodlužována a rozšiřována s tím, jak rostla poptávka po elektřině v Brně a okolí.

Stavba původně relativně malé přespolní elektrárny nevyřešila problém poddimenzovanosti první ani druhé brněnské elektrárny a také v Oslavanech byla elektrárna prakticky neustále rozšiřována a její kapacita zvětšována.

Více elektřiny znamenalo více spáleného uhlí a jeho dovoz po trati ze Zastávky do brna stále více zatěžoval železnici. A protože dopravovat elektřinu je jednodušší než dopravovat uhlí, padlo rozhodnutí, postavit elektrárnu přímo v Rosicko-Oslavanském důlním revíru.

Oslavany, které byly tou dobou již desítky let hornickým městem, se staly také městem elektrárenským. Před první světovou válkou patřila oslavanská elektrárna k těm největším na Moravě.

Památkou na osmdesátiletý provoz elektrárny a ještě delší provoz černouhelných dolů je obří halda uhelné hlušiny mezi elektrárnou, nádražím a dolem Kukla.

Zdejší dělníci byli semknutí pevněji než jinde a proto jejich zimní stávka z roku 1920 za svobodu tisku, shromažďování a lepší podmínky práce brzy začala vyvolávat u vlády obavy z možného vzplanutí revoluce po vzoru ruských bolševiků. Proti demonstrujícím zasahovala armáda a došlo i na vzájemnou střelbu mezi dělníky a vojáky, naštěstí ale nikdo zastřelen nebyl. Oslavany se tak staly ohniskem levicového dělnického hnutí, což bylo viditelně připomínáno po dobu socializmu (elektrárna byla dokonce v roce 1960 přejmenována na Elektrárnu Prosincové stávky).

Do elektrárny jsme se vydali celkem dvakrát, poprvé už v květnu 2020, kdy tu ještě stál legendární růžový jeřáb Tatra.

To je on.

Některé později postavené haly už začaly jako první chátrat. Zděná cihlová konstrukce hlavní haly se ukázala být trvanlivější ve srovnání s železobetonovými skelety.

Vstup dovnitř nebyl nikdy jednoéduchý, protože kromě hlídače areál strážili taky zuřiví psi. Jednou bylo dokonce třeba se spasit útěkem skrze podzemní kolektory.

Ve 20. letech 20. století už byla elektrárna do té míry odstrojená a v rozkladu, že zatím nevíme, kde se nacházel kde jaký provoz.

Tady to ale zřejmě byla turbína nebo generátor - v řadě tza sebou seřazené základy jasně svědčí o tom, že zdejší stroje byly propojeny hřídelí.

Jednou jsme využili elektrárnu taky pro zajímavé focení s modelkou.

Jednou budou možná naši potomci nechápavě žasnout nad tím, jak lehkomyslně jsme vyráběli energii pálením uhlí, dřeva, rašeliny, plynu a vůbec všeho, co hoří a lze to vydrancovat z útrob země. Nechápavě budou kroutit hlavou nad tím, jak hloupě pomalý byl odklon od zjevně neudržitelného způsobu hospodaření s oemzeným množstím energie a hmoty, které na planetě máme. Smutný zánik uhlené elektrárny v Oslavanech a její nahrazení jadernou elektrárnou v Dukovanech však bude dobrou ukázkou tohoto bolestivého procesu.

Sbohem oslavanská elektrárno!