Ani při maximálním vysunutí sedlovky jsem neměl při šlapání natažené nohy. Zdánlivá maličkost, která ale po 160 km jízdy člověka přijde zatraceně draho. Podle čerstvého nařízení bylo nutné šlapat v roušce (narychlo ušitá od maminky) ale přiznávám, že mimo obce jsem si ochrau úst a nosu na chvilku vždy stáhl. Náladu mě tak spravoval aspoň úžasný růžový zvonek na řídítkách.
Hovor s kolegy environmentalisty mě zastihl ještě v Brně. Což bylo dobře i špatně současně. Podařilo se mně dohodnout zásadní úpravy článku pomocí WiFi z prodejny Albert ve Slatině, ale pan profesor se neustále divil, proč mně v kanceláři štěká pes. (Brno, CZE) 27. 3. 2020 |
