V zadní části mizí betonové ostění tunelů stejně jako úzkokolejná trať vedoucí po jejich dně.

A tak jsem po mnoha letech opět držel v ruce zrcadlovku a učil se překonávat její nástrahy. Nicméně místo Zenitu E, se kterým jsem v roce 2003 oputil svět skutečných foťáků, abych se uchýlil na deset let k digitálním kompaktům, jsem nyní držel Nikon D40 a snažil se, aby fotky, které si odnesu domů z tunelů v kopci Hády nebyly rozmazané. Jak brzy uvidíte v článku věnovaném hádeckým tunelům, moc se mně to nepodařilo, snad vlivem písku v objektivu, který si Stopař přivezl z dalekých krajin.

Z krytu pod maloměřickým nádražím jsme nyní zamířili do hádeckých tunelů. Kdysi se tady těžil vápenec, který se dopravoval nejprve úzkokolejkou ve dvojici tunelů ven z lomu a posléze lanovkou do údolí do cementárny, kde z něj vznikal cement. Půmysl ale později musel z města a tak osiřela nejen cementárna v Maloměřicích, ale i majestátní lom Hády nad ní, který dodnes tvoří nádhernou kulisu severní části Brna. A kromě suťových kuželů, nudistického jezírka, ložisek bílého bahna a chráněných tplomilných kytiček nabízí právě také prohlídku dvojice kdysi rušných tunelů.

Protože o historii a současnosti tunelů chystám samostatný článek v rámci cyklu o brněnském podzemí, nebudu zabíhat do detailů. Samotný průzkum byl zklamáním. Narozdíl od poslední návštěvy před deseti lety jsme nemuseli nasazovat život při přelézání ocelové mříže, která nás tehdy málem rozkrojila napůl a v samotném tunelu jsme místo kolejí úzkokolejky naráželi spíše na injekční stříkačky, jehly a další náčiní feťáků. Hodně se to tu změnilo k horšímu. Zúžení na konci, kde na odvážné čeká plazivka zůstalo, stejně jako bezmála třicetimetrová šachta vedoucí k povrchu do lamího lomu, ale o tom snad zase jindy.