Druhá návštěva v Barceloně: Doubí, ¥ a Maruška

Doubí, ¥ a Maruška přijeli ve středu odpoledne, ve čtvrtek byl státní svátek - tedy v Česku, nicméně podle pravidel zahraničních cest jsem měl volno a mohli jsme vyrazit. Každý turista je v Barceloně hnán, aby navštívil park Güell, vystavěný Antonim Gaudím na zakázku továrníka Güella. Věhlasný Gaudí pro něj navrhl ale celou řadu dalších staveb. Nás zajímalo, odkud se celé bohatství textilního podnikatele Güella vzalo a proto jsme vyrazili ponejprv po jeho stopách do ohromné textilní továrny za městem. V obci Santa Coloma de Cervelló dodnes stojí budovy textilky - většina je využívána, část ale bez užitku chřadne.

Snad ještě zajímavější je dělnická kolonie, kterou nechal Eusebi Güell vybudovat pro zaměstnance svojí továrny. Ačkoliv jsou domečky o poznání menší a méně luxusní než stavby páně továrníkovy, nelze jim nepřiznat určitou uměleckou hodnotu. Atmosféra kolonie nás záhy uchvátila, vzpomínali jsme na Brněnský Linaheim, Vannieckovu kolonii nebo domečky ve Svitávce ale v nějakém lepším vesmíru.

Ještě víc nás potěšil komunitní život v kolonii. Domečky bývalých textilních dělníků dnes obývají starší i mladší lidé, kteří se společně brání tlaků developerů a uprostřed kolonie si zřídili družstevní kavárnu.

Daleko od ruchu turistů, drahých vstupenek a přeplněných památek si přímo uprostřed kolonie Güell dáte kávu za euro, nikdo na Vás nechce přehnaně vydělat a můžete se podívat na místa, ze kterých vzešlo Güellovo a Gaudího bohatství a stavby. Z práce místních dělníků, kteří žili mimo samotné město.

Jen o pár desítek metrů dál stojí Güellovo nedokončené mauzoleum a taky tyhle trosky romantického hrádku Torre Salvana, který se stal naším urbexovým úlovkem.

Dostat se sem i zpátky dá pohodlně po kolejích úzkokolejky z Barcelony do pohoří Montserrat. Pro nás byla stanice Colònia Güell místem rozloučení s Maruškou - dál už jsme pokračovali jen tři.

Ve stanici Monistrol de Montserrat pak z úzkokolejky FSC snadno přesednete na ozubnicovou dráhu Cremallera de Montserrat, která vás zaveze až ke klášteru pod horským hřebenem.

Po koleji o rozchodu 1000 mm během pár desítek minut vystoupáte o 560 m výš taženi ozubeným kolem. Z dusného horka v údolí řeky El Llobregat se najednou člověk ocitne pod tisíc metrů vysokým hřebenem, kde vane svěží větřík.

Opatství Montserrat je světoznámé, krásné a působivé. Svůj domov tu mají benediktíni a místo je považováno za jeden ze symbolů Katalánska.

Před bazilikou se nachází mramorem vydlážděné nádvoří, na kterém snadno zapomenete, kde se ve skutečnosti nacházíte.

Klášter ale leží v horách a tomu odpovídá i okolní přírody. Jen pár desítek metrů nad ním v horách se nám podařilo zachytit rozmazaného kozoroha.

Nebo Doubravku užívající si katalánské slunce, tou dobou v Česku již nedostupné. Tam v dálce je Barcelona, které jsme dali na jeden den vale.

V pátek jsem musel do práce na IS Global, ale večer jsme opět vyrazili do ulic. Mimo jiné prozkoumat nedokončenou přestavbu elektrárny La Canadenca (původně kanadské energetické společnosti), kde osm odvážných dělníků v roce 1919 zahájilo 44denní stávku, díky které byla posléze v celém Španělsku zavedena osmihodinová pracovní doba.

Nepochopitelná nálepka s přeškrtlým dvojocasým lvem nás mírně znervóznila.

Před soumrakem jsme si vyjeli podzemní úzkokolejnou lanovkou na Montjuïc.

K hlavnímu cíli našeho výletu jsme se ale vydali v sobotu brzo ráno. Kvůli mizerné veřejné dopravě nahoře v Pyrenejích nezbylo, než si půjčit auto a vyrazit na sever po dálnici. Vůz jsme nicméně zaparkovali u nádraží ve městě Ribes De Freser, kde jsme přesedli na další ozubnicový vláček. Tentokrát mířící ještě o pořádný kus výš - do horské stanice Núria ve výšce 1964, což je katalánský rekord.

Nevím, co mě to popadlo, že jsem zkusil vyfotit zrcadlovkou tohle obskurní selfie.

Na cestu zpátky k autu jsme se vydali pěšky nejprve podél kolejí úzkokolejky…

…jenže ta záhy zmizela kdesi v tunelech a my jsme se ocitli v krásné divoké přírodě. Na španělské poměry tu bylo všude plno vody - kromě potoků, říček a vodopádů šlo taky o odvážně vybudované náhony v kamenných korytech na skalách.

Po zakázané pěšince se nám podařilo vyšplhat se na skalní římsu, kudy kdysi jezdily vlaky. Později byla v tomto úseku dráha zavrtána do soustavy tunelů, skalní římsy ale zůstaly neoficiálně přístupné, včetně tohoto místa, kde se kdysi nacházela (později zaniklá) stanice Somport.

Po skalních římsách a skrze tunely ve značném sklonu se dnes dá procházet vysoko nad údolím s nádhernými výhledy. Připadali jsme si jako v divokém šotoušově snu.

Zpátky dole v civilizaci ve staničce Ribes-Vila. tady jsme si koupili od cikánů horké kaštany a došli ještě kousek cesty k autu.

Jednoduše: Když je zákon nespravedlivý, je správné ho nedodržovat.

Posledním cílem naší společné vyjížďky gumokolem se stala Andorra. Řekněme si to na rovinu: Doubravka chtěla čárku za nový stát. Než jsme se kolonou doplazili až sem, už se stmívalo, takže nezbylo času na o moc víc než tuhle jednu fotku. A pak už zase rychle po silnici zpět do Barcelony. Podle mých výzkumů je Andorra jediným státem v Evropě, kde nikdy nejezdil vlak - takže podle toho to pak vypadá!

Vrátili jsme se v sobotu pozdě v noci a opět jsem pocítil zvláštní pocit - do Barcelony jsme přijížděl jako domů. Kamarádi v neděli odlétali, takže zbyl čas už jen na kavárnu, dobré jídlo a návštěvu mého oblíbeného kopce Carmel nad městem.

Nemocnice svatého Pavla Sant Pau je jednou z méně známých barcelonských památek. Architekt Lluís Domènecho i Montanero ji navrhl v roce 1903.

Končí má nejmilejší návštěva i říjen. Jak jinak, než koupelí v moři na barcelonské pláži. Na shledanou v předvánočním čase v Brně!