Zadní Indie

Kompletní reportáž je v přípravě, proto dnes přináším jen krátké shrnutí naší cesty nad dvacítkou nejlepších fotek.

Po cestě jsme si skočili do Dubaje, podívat se na nejvyšší stavbu světa a městský zázrak v poušti.

První město v Thajsku, které jsme navštívili - อุบลราชธานี neboli Ubon Ratčatani - nás potěšilo svatyněmi ve tvaru a barvě nadýchaných dortů.

Cestování po laoských silnicích vyžaduje trpělivost a nemálo řidičského umu.

Typická venkovská benzínka v Laosu. Prodavač vám načerpá benzín nebo naftu do skleněného válce a hadicí samospádem přeleje do nádrže.

Těžko říct, zda to bylo divokou jízdou (a pádem) na motorce, spaním na autobusových nádražích, jídlem nebo jen podnebím, ale mé oko nejprve zoranžovělo a pak začalo opouštět hlavu. Lékař uměl jen laosky, ale vysvětlil mně, že thymosis to není (sic!) a prodal mi léky, které po několika dnech pomohli mně i Drobkovi, která se mezitím nakazila ode mě.

Horské jezero poblíž ຊຽງຂວາງ nám vydalo své plody ve formě několika set malých sušených rybiček. Oproti předpokladu nechutnaly jako chipsy a nedokázali jsme je spořádat ani společnými silami za několik dní.

V Laosu existuje jediná železnice o délce asi 3 km vedoucí z Thajska přes řeku Mekong na předměstí hlavního města ວຽງຈັນ (Vientianne).

Krasové jeskyně ve Vieng Xai byly v letech 1964-1973 útočištěm laoské komunistické strany Pathet Lao. Společně s místními vesničany se v 486 jeskyních skrývalo 23000 lidí před americkými bombardéry - ty shodily v přepočtu na každého obyvatele země 3 tuny bomb.

Hranici z Laosu do Vietnamu jsme překročili přes přechod Na Mèo. V noci na přechodu nikdo nebyl, protože všichni příslušníci sledovali fotbal v televizi.

Mezinárodní trať z Číny do Vietnamu vede městem bezprostředně. Bezpečnost provozu se tu zbytečně neřeší - když jede vlak, každý ví, že má uhnout s motorkou, stánkem, valchou, postelí či flašinetem.

Lokomotiva D12E československé provenience na mostě přes Rudou řeku - jednom ze symbolů Vietnamu. Nápis podle překladače sděluje, že bezpečnost dopravy je štěstím pro každý domov.

Podzemní nemocnice v hliněných chodbách pod městem Củ Chi nedaleko Ho Či Minova města v jižním Vietnamu. Zde se odehrály nejkrvavější boje mezi moderní armádou USA a bídně vyzbrojenými Vietnamci.

¥ v obležení dětských prodavačů uprostřed chrámového komplexu អង្គរវត្ត (Angkor Vat).

Klášter អង្គរធំ (Angkhor Thom) je méně známý a podstatně klidnější soused proslulého Angkhor Vatu.

V Angkor Thomu lze bloudit několik hodin prastarými kamennými chodbami - přestože je čtvercově souměný, pravidelnost vás spíše zmate a během chvíle se ztratíte v nečekeně rozlehlé spleti chodeb, schodišť a průchodů.

Angkor Thom je víceméně opuštěný. Ani uprostřed léta nepraská díky turistům ve švech a tak si lze užít středověkou architekturu kamene vcelku intimně.

Na bambusové vlaky jsme v Kambodži nenarazili - ale jezdí na této trati, stejně jako vozík, na kterém nás svezly místní děti skrze město សិរីសោភ័ណ (Sisophon).

Lokomotiva Henschel německé provenience poblíž železničního přechodu z Thajska do Kambodže ve městě อรัญประเทศ (Aranyaprathet).

Bangkokské letiště Suvarnabhumi je pravděpodobně nejhezčí, jaké jsem dosud viděl. Alespoň zevnitř. Navíc nabízí příjemná místa k odpočinku, cenově příznivé obchody a další zařízení.

Tramvaje v 香港 (Hong-Kongu) jsou nejen dvoupatrové, ale také úzkorozchodné! Přesto se za dobu našeho nočního přestupu a pobytu ve městě žádná nepřevrátila.