Na Pálavě s Renčou

Řekněme, že vyhlídnutý autobus linky 105 do Mikulova jsme v Brně na Zvonařce nstihli vinou svornou a nerozlučnou - na chvíli to pak vypadalo, že se náš nedělní plán rozpadne. Nicméně záchrana se zjevila záhy v podobě autobusu linky 104, který ze sousedního stanoviště mířil do Lávy nad Dyjí (Laa an der Thaya) a díky své rychlejší trase v Pohořelicích dohnal náš ujetý spoj. Do Mikulova jsme tak dorazili v 11:36 a rovnou jsme zamířili přes město (stále stejně úžasné, jak jsme si ho pamatovali) na sever, podívat se k (zavřeným) jeskyním na Turoldu, prozkoumat Stolovou horu, Sirotčí hrádek, obejít Děvín a ze zříceniny hradu Děviček se podívat až skoro na břeh Novomlýnského přehradního jezera. Nakonec se všechno vyvedlo skvěle, včetně diskuze nad účetnictvím SPJF a večerní Kofolou v bowlingové herně (při čekání na autobus), a tak můžeme obdivovat fotky z naší první jarní výpravy roku 2017.

Na okraji Mikulova stojí dům sběratele, se zahradní zdí z unikátních značkových cihel (nejen) zaniklých jihomoravských cihelen.

Jeskyně na Turoldu se nachází v bývalém lomu, který narušil vrstvy vápence ukrývající tajemství zvláštního, Jihomoravského krasu.

Čápe, nezdržuj pořád tím focením a pojď už!

V jednom z lomů na jižním úbočí Stolové hory se nachází jeskyně poetického názvu Lednička. Vstup do ní jsme ale nenašli.

Podzemí si nás ale stejně našlo. Nejprve ve formě pozorovacího krytu na Stolové hoře.

Soutěska mezi dvěma věžemi Sirotčího hrádku je brzy na jaře ponurá. Liduprázdné bílé skalní stěny kontrastují se zmrtvělými černými větvemi stromů.

Zatímco tady se Renča tváří prostě jako Renča…

…tady už je to jednoznačný pistolník.

Sirotčí hrádek je pustý od roku 1590, přesto je tu ještě pořád dost co k vidění. Představujeme si, jak na hřišti pod věží kdysi probíhala rytířská klání nebo aspoň zemědělské trhy.

Pod hradem je jeskyně, do které prý chodí umírat zvířata. Já jsem se úzkým otvorem do sálu s jejich kostmi neprosoukával, zemřít totiž zatím nechci (pohled z jeskynní chodby ven).

Letošní první sněženky. Holt na Pálavě je jaro vždycky o týden dřív.

Kostel svatého Linharta nad zatopeným Mušovem chladně zářil nad hladinou jezera (pozorován z vyhlídky pod Trůnem).

Renča se na vyhlídce pod Trůnem směje tomu, že s posledním věnečkem nám právě došlo jídlo.

„Na konci ulice stojí tam čtyři stromy“, zpívá Sto zvířat nejspíš o skále Martince.

Pomník rodiny Ludwiczkovy odkazuje na tragédii z posledních dní 2. světové války. Úbočí Děvína tehdy potřísnila krev rodiny hajného, který pracoval pro Lichtenštejny spolupracující s nacisty a z obav před Rudou armádou zabil v lese celou rodinu i sebe.

Snad jsou toto základy bývalé Ludwiczkovy hájenky. Každopádně je to ale dobré místo k přespání, když člověka pod Děvínem zastihne vichřice, průtrž mračen nebo holomráz.

Uvnitř je dost místa i dřeva na přípravu tulácké večeře.

Na sklonku dne přicházíme na Děvičky. Majestátní zřícenina vyčnívá nad hladinu jezera a šíré roviny jižní Moravy už postaletí. Vidět je občas až z Alexandrovky.

Železniční stanici v Šakvicích je možné rozeznat na kilometry daleko podle mohutných sil.

Taky na Děvičkách se najde zajímavé podzemí, skýtající v případě potřeby bezpečný úkryt a navíc romantickou exkurzi do historie hradu.