Čtvrtá cesta do střední Asie

Než dokončím podrobnou reportáž z cesty (což může trvat i několik let), přináším alespoň několik fotografií z nejzajímavějších momentů cesty. Chybí mezi nimi pouze fotka ze soudní síně, ve které jsme byli odsouzeni za porušení imigračního zákona Uzbekistánu a kde se nesmělo fotit.

Těsně po návratu z cesty se měla dát do pohybu kola osudu přinášející řadu převratných událostí, což jsme ovšem špinaví, opálení a nadšení z cesty ještě vůbec netušili.

Ještě před odletem jsem stihl na českém velvyslanectví ve Vídni odvolit ve volbách do poslanecké sněmovny.

Jednou z nejnovějších atrakcí v Bakı je kulturní centrum zesnulého prezidenta Heydəra Əliyeva navržené zesnulou architektkou Zahou Hadidovou.

Z Ázerbajdžánu jsme se vydali do Kazachstánu na lodi Skladatel Fikrət Əmirov pojmenované podle známého ázerbajdžánského skladatele vážné hudby. Samozřejmě jsme v noci nenápadně nakoukli i do strojovny.

Dva dny na lodi byly příjmeným osvěžením cesty. Přestože je moře na fotce černé, je ve skutečnosti Kaspické.

Originální památník Velké vlastenecké války v Ақтау.

Na uzbecké hranici na nás v poušti čekali velbloudi. Nakonec jsme ale sehnali taxík.

V Moynaqu byl kdysi přístav na jižním konci Aralského jezera. Dnes je moře vzdálené přes sto kilometrů, jeho dno se změnilo v poušť a na ní reziví lodě, které nestihly včas odjet.

Z historického města Xivy jezdí do Urganche k nádraží trolejbusy přes step po jedné z nejdelších trolejbusových tratí na světě.

V Buxoře jsme navštívili místa, která už dobře znám z roku 2009. Hlavně medresy, které se stávají stále častějším turistickým cílem zvědavců z Evropy. Z některých se dokonce už staly luxusní hotely.

V Samarqandu jsme přespali na poloopuštěném ruském hřbitově.

Studentka samarqandské univerzity prohrála sázku a tak mně teď předvádí lidový oděv, který se v Uzbekistánu stal módním hitem posledních let.

Na náměstí Registon v Samarqandu bylo v posledním říjnovém dni neobvykle prázdno. Našli jsme tu mobil a odevzdali jej po určitých peripetiích šťastnému majiteli.

Volha carevna.

V Beshariku jsme strávili dva dny u majitele několika restaurací Акмала, jeho rodiny a přátel. Nakonec nás ale Uzbeci pohnali až před soud (podrobnosti připravujeme).

Místní kulturu je třeba absorbovat se vším všudy. Tak jsem po 19 letech byl zase jednou na diskotéce.

Po nepříjemných problémech s autoritářskými Uzbeky na hranicích byl pro nás příjezd do Tádžikistánu plného sovětských tradic příjemným uvolněním.

V Хуҷанду jsme se moc dlouho nezdrželi. Trolejbusovou dopravu tu už zrušili, ale mají tu hezký plánek té autobusové.

Když měsíc dozrál k úplňku, dorazili jsme konečně po několika tisících kilometrů do vesnice Айнӣ ve stínu Fanských hor. Přišel čas na to, využít horskou tmu a pořídit snímek měsíce novým teleobjektivem.

V okolí města Сарвода těžili v sovětských dobách Tádžikové zlato a uran. Dnes tu těží zlato Číňané a sovětské továrny se rozpadají.

Přestože se jezero Iskanderkul nachází ve výšce 2195 m, je na začátku listopadu jeho modroskvoucí voda stále příjemná na koupání.

Za prvním horským sedlem ve výšce 3600 m se našim očím otevřel rozhled na široký amfiteátr, který se táhl až k ledovcovým údolím na obzoru.

Po několika dnech v docela opuštěných a pustých horách, ze kterých před krutou zimou utekli i medvědi, jsme byli vděční za kus lidského slova.

Nejvyšší bod naší cesty, sedlo Анпешуд ve výšce 3877 m nad mořem. Děláme reklamu šumperské CVVZ.

Pastevecké osady na cestě z hor do údolí budou čekat šest měsíců na své letní obyvatele.

V jedné z chatrčí stavěné podle architektury doby kamenné jsme našli útočiště na noc včetně malého krbu, na kterém jsme si mohli uvařit pohanku.

Poslední ráno v horách.

Přestože se v Tádžikistánu většina sovětských výdobytků rozpadá, mozaiky se překvapivě ukazují jako nejtrvanlivější součásti staveb.

Poslední tři dny jsme strávili v Душанбе, samozřejmě zbyl čas i na trošku urbexu. Třeba opuštěné letní kino.

Na nádraží v jsme si mohli výjímečně vyfotit vlak i interiér stanice. Semafory byly mimo provoz, protože se zrovna opravovalo trafo.

V Душанбе jsou (ruské) trolejbusy základem městské dopravy. Sedmisettisícové město nedisponuje tramvajemi a metrem už vůbec ne.

Tádžické bankovky jsou nejen hezké, ale také zajímavé existenci trojsomonovky.

Náš přítel Бобошка nás se svojí ženou ubytoval hned na dvě noci. Vděčíme jim za mnohé, tak jsme jim aspoň koupili víno a kytku.