Jarní focení s Alčou

Začalo to již v deštivém nedělním odpoledni v Šumperku. Vracejíce se z Muny, kde jsme montovali prahy ke dveřím, zastavili jsme se pro kamarádku Alču, jež projevila vůli svézt se s námi do Brna. A když už byla v autě a ujala se řízení, nebylo daleko k tomu, nechat se zlákat opuštěnými stavbami - nejprve fascinujícím Oberleithnerovým palácem, ve kterém byla rovnou i továrna a posléze úzkokolejkou přímo na okraji města, kterou jsme našli podle instrukcí Strejdy Vláčka. Dramatická byla i cesta do Brna, protože jsme kvůli popadaným stromům a vichřici museli měnit trasu a přes malé vesničky a docela neznámá místa na Drahanské vrchovině jsme bloudili až skoro do půlnoci.

Alče se s námi natolik zalíbilo, že s námi zůstala i následující dva dny, a tak jsme mohli v pondělí a úterý po práci vyrážet na sice známá, ale pořád zajímavá místa v Brně, kde se nám taky podařilo nafotit nějaké hezké fotky do sbírky urbexových modelek.

Schodiště zanedbaného Oberleithnerova paláce v Šumperku hraje všemi barvami - a právě proto je lepší si ho vychutnat v odstínech šedé.

V pondělí jsme vyrazili zkontrolovat stav Hošnovy vily, která už se dostala do skutečně pokročilého stádia rozkladu.

Z podkroví se naskýtá přímý výhled na Brno, stačí prostřčit hlavu mezi střešními latěmi.

A nutno uznat, že výhled je to skutečně fenomenální. Od výstaviště po Vinohrady.

V březnu už začalo sluníčko i trošku hřát, což bylo nutné si náležitě vychutnat. Na stromech v pozadí už pomalu rašily první pupeny, vítr ale ještě vál mrazivě.

Alča se vyhřívá jako kočka na parapetu okna Hošnovy vily.

Přišel čas i na tanec u tyče podkrovního trámu.

Jaro je radost sama - a Alča taky.

Skoro jsem ji odtamtud nemohl dostat. Kdyby slunko nezapadlo, možná by tam seděla a pozorovala kampus dodnes.

Úterní večer nás zavedl do již pomalu demolované motorárny Zetoru. Fascinující opuštěné haly měří na délku stovky metrů a jsou největší opuštěnou stavbou v Brně.

Alča se hotoví k průzkumu rozlehlého areálu motorárny. tady se dá strávit objevováním zajímavostí i několik dnů.

Elegantní jeřábnice umí mačkat všehna tři tlačítka - červené, žluté i zelené.

Neměl bych zapoměnout ani na ¥a, který absolvoval celou pátračku s námi.

Občas se Alča pustila i do odvážnějšího kontaktu se zaolejovanými stroji.

V (nedlouhé) době provozu motorárny to však mezi písy asi vypadalo jinak.

Co ten protivný fotograf zase chce?

Je tady jaro a focení v továrnách má zelenou!

Související články:
	Článek: Focení s Alčou v Oskavě 21. 7. 2019