Vidnavské reminiscence 2

Protože na víkendovou brigádu na Muně přijel kromě mě pouze ¥, nemělo cenu se pouštět do žádné rozsáhlé práce. Namontovali jsme prahy u všech pokojů, abychom ztížili pobyt otravným myším, a v sobotu vpodvečer jsme zamířili k TO Kamarádi ze Šumperka, kteří měli u svého ohniuště za budovou č. 113 (ČTU) krásný táborák. Povídali jsme si a zpívali dlouho do noci.

Strejda Vláček už dvacet let vede každoroční táborák k ukončení oddílového roku. V posledních letech se k jeho hraní na kytaru u ohně přidávají děvčata z oddílu s dalšími kytarami nebo třeba i houslemi.

Slunečné nedělní počasí nás brzo vylákalo ven z bývalého muničního skladu a tak jsme se rozhodli navštívit již roky opuštěnou vidnavskou šamotku. Trosky továrny jsou proslulé nejen zbytky romantické úzkokolejky do lomu s vlastním tunelem, ale pro mě osobně důležité taky proto, že jsem zde před téměř deseti roky strávil krásnou první schůzku s Drobkem, na kterou v poslední době intenzivně vzpomínám. Tehdy jsem to nazval Vidnavské reminiscence a tenhle název mně připadá i po deseti letech stále na místě. Mnoho se tu od těch dob nezměnilo, jen pár dalších zdí spadlo, ledy roztály a opuštěnou vilu osídlili sqautteři. A Drobek zmizela neznámo kde… V roce 2010 jsme si slíbili, že se sem jednou vrátíme, dnes jsem tedy svůj slib splnil.

Jednou z největších zajímavostí okolo vidnavské šamotky je betonový železniční most přes Vidnávku, po kterém jezdily úzkokolejné vláčky z kaolinem z lomu.

Samotná šamotka už dvacet let podléhá postupnému rozkladu vlivem přírodních sil i sběračů kovů.

Za necelých deset let, od doby, kdy jsme tu prozkoumávali terén s drobkem došlo ke zřícení několika dalších budov a malé stromečky se změnily v několikametrovou džungli.

Baráky u silnice vedoucí z Velké Kraše. Opuštěná železnice se ukrývá v trávě za našimi zády.

Vila, ve které jsme v roce 2010 objevili dokumenty o historii šamotky, stejně jako knihu Barwy i rytmy Śląska, která se stala naším prvním společným majetkem.

Jedna ze dvou nezávislých větví vlečky do vidnavské šamotky překračuje silnici do Velké Kraše.

Tady odbočovala druhá větev vlečky, nyní částečně snesená.

Vlaky do stanice Vidnava nejezdí už 10 let. Nádraží ale pořád vypadá docela použitelně.

Několik vrstev nápisu na rozlehlé staniční budově ve Vidnavě. Od německého WEIDENAU - HAUGSDORF SCHL. až po vyškrabané MORAVA od místních přihlouplých vandalů.

V devadesátých letech se ve staniční budově secesního stylu nacházelo malé železniční muzeum, později přestěhované do Hradce Králové. Zbylo tu po něm chřadnoucí návěstidlo.

Jeden ze dvou komínů vidnavské šamotky, kdysi pro nás důležitý symbol.

Zhruba někde tady jsem od Drobka před léty dostal první pusu.

Šamotka chátrá už dost dlouho na to, abych se odvážil říct, že ji čeká už jen pár dalších let, než se i poslední budovy změní v neforemné ruiny.

Pamatuji si i tyhle schody bez zábradlí, po kterých se tehdy Drobek proháněla beze známky strachu z výšek.

Sbohem vidnavská šamotko, bylo to s tebou krásné.