Hřbitovy s pětaosmdesátníky

Svoji prapodivnou pouť zahajujeme na hřbitově v Bílovicích nad Svitavou, kde odpočívá také několik mých příbuzných.

Hřbitov je krásně osvětlen a upraven. Brána je nicméně zamčená, proto musíme ve vší počestnosti přelézt přes zeď zezadu od bývalé márnice.

Dnešní večer je výjímečný a nabízí pohled na svět, který jsem dosud neznal. Desítky a stovky plamínků symbolicky bojují s takřka všudypřítomnou tmou.

Smrt patří k životu jako tma ke světlu. Rozsvícením svíček dáváme najevo smrti, že tu sice vždycky bude s námi, nikdy nás ale nemůže úplně porazit.

Druhým hřbitovem, kam jsme v kloboucích a s lucernami zavítali, se stal lesní hbitov v Adamově III. Jeden z nejpůsobivějších, které znám, a kde bych snad také chtěl jednou spočinout ve stínu stříbrných buků, které provázely moje první objevitelské cesty do okolí.

V Adamově jsou ovšem hřbitovy dva. Oba mají výhled na komíny, které jsou esencí průmyslového města.

Původní márnice starého hřbitova na kraji obce se dnes krčí pod příkrými stěnami paneláků šplhajících do temného nebe.

Další z lesních hřbitovů se nachází nad Adamovem, ve Vranově.

Cestu uzavíráme na okraji Brna, v Útěchově, který vždy stál na půli cesty z bodu A do bodu B. Ačkoliv jsme v noci přes les z Útěchova šel od nočního autobusu snad stokrát, o hřbitově ukrytém ve svahu nad Mokrou Horou jsem dodnes neměl tušení.

Loučí se hřbitovní ptáci Lukáš, Čáp a Martin.