S Jitkou v Boskovické brázdě

Železniční stanice v Šebetově zůstává pořád krásná, i když intenzita provozu tady rok od roku klesá.

Rád tu jen tak posedávám nebo postávám. Člověk tu pořád cítí ve vzduchu cosi jako staré (dobré?) časy…

Nákladní doprava se zatím drží. Vagóny pro dřevo přijely z Břeclavi.

Nezapomenutelnou součástí nejen vesnických nádraží jsou takřka vždy záchody. Třeba tahle dvojitá kadibudka s ukradenou cedulkou v Šebetově.

Jitce to sluší a tak se vydáváme po kolejích k opuštěné továrně.

Vlečka pořád ještě v určitém polostavu existuje, nicméně tušíme, že její dny jsou někde v železničním nebi již sečteny.

Administrativní budova poskytuje domov už jen podzimnímu větru.

Stropy některých hal se propadly a po odklizení jejich trosek se objevily v betonu na úrovni terénu úzké koleje.

Solidní fošny z dosud stojících hal zřejmě někdo využil jinde. V podlahách zejí nebezpečné díry.

S opatrností se dá dřevařskými halami stále projít.

Dřevo nahřívané zářijovým sluncem pěkně voní a sluneční záře stéká po roprýskaných zdech. Neslyšíme řinčení katru a přece zde není úplně mrtvo.

Tam, kde střecha vzala za své, konzumuje trámoví sytě zelený mech.

Dřevařské závody v Šebetově jsou již několik let zdrojem zajímavých vybledlých plakátů z 80. a 90. let 20. století.

Tak třeba reklama na koupelny Novaservis z roku 1993 s podtitulem „koupelna, do které se budete těšit“ nás oba zaujala. Jen modelka s ukázkovými prsy tu po létech zmodrala.

Kofola z pivovaru Svitavák už je taky roky minulostí…

Vpodvečer se nám začalo dělat nějak vyprahlo v hrdle.

Kofolu jsme neměli, ale Jitka je připravená na vše.

Zpět do administrativní budovy. Některé místnosti jsou ještě naprosto obyvatelné, víceméně s původním komfortem.

Výhledu na vjezdové návěstidlo do Šebetova od Boskovic už nebrání ani sklo.

Romantická půda bude zanedlouho přes sto let stará.

Asi nejhezčí dochovalou památkou je trezor od rakouské firmy Wiener Cassen Fabrik. Podobný, jaký známe třeba ze Zlatexu nebo nejednoho nádraží.

Večer je za dveřmi. Nuže vykročme dále.

Mořicův dvůr nás zaijal, mezi zdi jeho chátrajících budov jsme se ovšem nedostali. Užíváme si aspoň mostků Německé dálnice a na závěr zádumčivého mlýna ve Svitávce.