Listopadová bouda

Ve čtvrtek jsme na skryté a tajné místo, kde leží bouda, dorazili až před půlnocí. Venku mrzlo, proto jsme zalezli dovnitř, zatopili v kamnech a dlouho do noci jsme si povídali.

Tady se zadtavil čas. Svítili jsme možná stejnou svíčkou, kterou tu před necelým stoletím zapalovali junáci, kteří tenhlke svůj Malý Gilwell postavili z prken, která dostali na vesnické pile.

Svítá.

Asi už nikdy mě nepřestane překvapovat, jak blízko od Brna může člověk zažít krásnou samotu a pocit divočiny, kde příroda začíná doslova za prahem obydlí.

Nikdo už nezjistí, kdy přesně byla bouda postavená, podle odhadů jí je ovšem už přes 90 let a stále stojí!

Poslední barvy podzimu než napadne letošní první sníh.

Kdybych byl Číňan, chtěl bych být pohřben právě tady.

Času není nazbyt. Balíme a míříme do Brna.

Rozloučení. Bouda, Stopař, Čáp. Rezavý les pod modrou oblohou, lehký vánek, slunce, které nehřeje, hořká vůně tlejícího listí a křupání zmrzlé trávy.

Cestou do civilizace: rána jsou kalný a slunko nezná stín…