Covidu jsem se po tisícerém přetřásání všech případů a alternativ nebál a přijal jsem nákazu tak nějak s pokorou, jako věc, která přijít musela a nezbývá, než ji prostě přestát. Jenže možná jsem udělal chybu. Jednak se během prvních dvou dní ukázalo, že průběh nemoci nebudu mít jednoduchý a trpěl jsem bolestmi a horečkami tak velkými, že jsem to sám doma málem nevydržel. Hlavně jsem ale v průběhu svých strastí na lůžku dostal hrozivou zprávu, že jedem z mých nejlepších kamarádů, František Piliar, bojuje s toutéž nemocí o život. A paradoxně v den, kdy mně konečně začínalo být lépe, František svůj boj prohrál.
Po celou dobu akutní fáze nemoci jsem zůstával doma sám, abych nikoho nenakazil. Chvílemi jsem měl opravdu ukrutné bolesti svalů a kloubů a nekončící záchvaty suchého kašle. ¥ mně pomohl, když mně dvakrát došel na nákup pro jídlo a Brij mně přidal na sebevědomí, když mně přes ¥a poslal svůj oxymetr, na kterém jsem mohl vidět, že se pořád ještě ne(u)dusím. Devátý den od prvních příznaků začal covid povolovat, ale sípání a dušnosti jsem se zbavoval ještě více než rok. I tak jsem si ve světle okolních událostí a několika lidí z mého, okolí, kteří za covid zaplatili životem, připadal jako vítěz.
Na focení jsem samozřejmě neměl ani pomyšlení - a stejně nebylo, co fotit; proto přináším jen stručné kalendářní zápisky, jak jsem si je sepisoval v průběhu nemoci a jednu z pouhých dvou fotek, které jem od 4. do 23. ledna vyfotil (a nevím proč). Na té druhé je černá kravata, kterou nosím na pohřby (bohužel vím proč).
 | | Jediná dokumentace, kterou mám z období svého onemocnění covidem, jsou mé kalendářní zápisky. |
|
 | | Osmého ledna mně ¥ přinesl kvapky, čo prečistia nos. |
|
|
