Letadlem na Munu

Tak tedy odlet! Jako výchozí bod svého letu na Munu jsme zvolili brněnské letiště v Tuřanech. Naposledy jsem odtud letěl do Bergama, teď to tedy budou Mikulovice. Ochotným pilotem, kterému tímto veřejně děkuji byl kennyho kamarád Martin z Prahy, který za slušnou cenu (3000 Kč/osoba) nabídl svezení mně a jednomu kamarádovi. A protože Doubravka se učí na maturitu, stal se tím vyvoleným ¥.

Z brněnského letiště jsem už letěl několikrát, vždy ale šlo pouze o lety ze standardní odletové haly. Tentokrát jsme na Martina čekali ve VIP salónku, který se používá pro soukromé lety. Odtud létají politici a majitelé soukromých tryskáčů. Čekání si můžou ukrátit výbornou kávou z automatu za 10 Kč.

A už je to tady! Martin přistává s krásnou Cessnou OK-LTA Aeroklubu Letňany, který je o něuvěřitelných 5 let starší než já sám. Trošku to skřípe, občas něco malinko drhne, ale prý to už přes 40 let létá jako nové.

Pojíždíme na vzletovou dráhu. Rozjezd byl dlouhý a zdálo se mně do poslední chvíle, že se od betonu včas neodlepíme. Proklínal jsem sám sebe, že jsem si na Munu nesbalil lehčí batoh, vždyť jsem klidně mohl spát v erárním spacáku! Nakonec jsme se ale těžce zvedli a houpavými skoky se dostali i na letovou hladinu 300 m.

Když jsem si uvědomil, že jsme přežili vzlet, začal jsem se kochat a fotit. První výhled se naskytl na nádraží Brno-Slatina.

Prostějov.

Olomouc.

Motorová remíza v Olomouci je z roku 1945. Vystavěna byla výhradně ro motorové lokomotivy a vleze se jich do ní 24.

Ve Šternberku končí červené střešní tašky z pálené hlíny a začíná sudetská černá břidlice.

V Bruntále na nádraží čeká na povolení k odjezdu nákladní vlak ČD Cargo ložený dřevem z kůrovcové kalamity posledních let.

U přehrady Slezské Hraty se nachází stejnojmenné letiště LKHART. My ale fotíme Karolíně její rodnou Razovou a pokračujeme směrem na severozápad.

V Cessně 172RG není zvlášť moc místa na nohy. Pilotovat lze navíc z obou předních sedadel a tak si musím dávat pozor, abych nezasahoval do řízení. Dost na tom, že jsem Martinovi několikrát omylem vpadl do komunikace se zemí.

Kostel sv. Jana Křtitele v Horním Údolí působí svou velikostí a spanilostí v malé horské vesničce (části města Zlaté Hory) až nepatřičně. Letiště v Mikulovicích je blízko hranice a protože do Polska dnes nesmíme, musíme si naletět víc k jihu.

Pohled na naše milované Mikulovice od jihu. Poprvé si uvědomujeme, že centrum obce leží vlastně na ostrově.

O bývalé papírně v Písečné jsem psal před léty samostatný článek. Součástí areálu byla též uhelná elektrárna Sandhýbl, ve své domě snad třetí největší na Moravě.

Přistáváme na jediné dráze 05/23 letiště v Mikulovicích, které se někdy též nazývá Jeseník. Dráha je travnatá a před dosednutím jsme věží varováni, abychom se vyhnuli její první třetině, kterou rozryla divoká prasata.

Provoz není velký. Před hangárem stojí vystavený dvojplošník An-2 a pán v trenýrkách seká trávu okolo věže. Jinak se nikde nic nehýbe.

Vystupujeme, z kufru taháme batohy a Martin kontroluje množství paliva. Odkudsi z lesa přichází Kenny, který nás vystřídá a s Martinem bude pokračovat ku Praze. Idylka. Celá cesta nám nezabrala ani hodinu.

Netlačíme, loučíme se a pěšky jdeme na Munu. Poprvé jsme přiletěli letadlem, ale možná to není naposledy.

Martin s Kennym startují a za chvíli už jen máváme změnšující se tečve na obloze. Díky, dobrý let!