Alpínovy Slaný Kačice

A protože rád spojuji příjemné s příjemným (a taky užitečným), stihl jsem na svém výletě na Cibulka ještě v Praze na Karlově navštívit kamarádku Spyro, která víceméně omylem skončila na zamřížovaném oddělení tamější psychiatrické kliniky a projít se přes Vyšehradský železniční most až na Severní nástupiště na Smíchově. Obě tyhle železniční stavby mají totiž namále…

Spyro se ocitla na lůžkovém oddělení psychiatrické kliniky náhodou a vlastně omylem. Pobyla si tam nicméně několik dní, ve kterých jsem ji stihl navštívit alespoň ilegálně přes zahradu. Pomocí svázaných přikrývek mně z okna přes mříž spustila dopis a já jsem jí zase poslal nahoru poslední číslo Bobří stopy.

Vyšehradský železniční most slouží i pěším a já jsem se díky němu dostal na levý břeh Vltavy. Pražáci jej hodlají za pár let zbourat, protože byli líní ho natírat a tak jim zrezavěl. Nám to nevadí, čím víc toho v Praze zbourají, tím víc se budou jezdit lidi dívat na pěkné stavby k nám do Brna.

Další zaniklopu pražskou železniční zajímavostí bylo nádraží Praha-Smíchov severní nástupiště, které se sice nacházelo uvnitř větší stanice Praha-Smíchov, ale mělo vlastného výpravčího s tavěly tu jen vlaky projíždějící Pražským Semmeringem.

Vaňkovka je nejen název brněnského obchodního domu (který se kryje názvem galerie), ale taky uzavřeného černouhelného dolu v Kamenných Žehrovicích. Oba objekty se jmenují podle téhož majitele, Fridricha Wanniecka, brněnského německého podnikatele z 19. století, který proslul mj. intenzivní podporou německého živlu na Moravě. Z pomezí Tuchlovic a Kemnných Žehrovic jsme spatřili alespoň bránu bývalé vlečky do dolu Wannieck - dnes si lze jen s obtížemi představit, že tohle docela obyčejnou brankou za humny kdysi projely tisíce vagónů s uhlím.

Po Vlečce jsme od Vaňkovky pokračovali po zdvíhajícím se náspu zpátky ke stanici Kamenné Žehrovice, kam nás původně dovezl vlak z Prahy. Kdysi ohromné nádraží obsluhovalo nejméně tři vlečky a jeho okolím se plazila kačiská úzkokolejka i zbytky koněsprěžky do Lán. Dnes ospalé nádražíčko tak kdysi bylo malou železniční svatyní.

Pozůstatky velkoryse pojaté vlečky z Kamenných Žehrovic do dolu Tuchlovice dnes slouží cyklostezce.

Poslední doposud existující vlečka z Kamenných Žehrovic vede na sever k bývalému dolu Schoeller, který byl s dolem Wannieck propojen podzemím. Vydáme se po jejích kolejích, abychom dospěli ke konci původní úzkokolejky ze Slaného, která z téhož dolu odvážela uhlí do Smečna a dalších míst na Šternberském panství.

Vlečka už je zjevně delší dobu bez využití a její kolej tak příjemně vrůstá do okolního lesa. Harmonie sepětí přírody a techniky tak, jak ji mám rád.

Koncová „stanice“, resp. kolejiště vlečky v lese za dolem Schoeller. Také tady bývalo kdysi rušno, špinavo a hlučno. Po uhlených vlacích, páře, mouru a oleji však v jarní přírodě už není ani památky. Těžba skončila v roce 2002, tedy před 19 roky.

Pozůstatky dolu Schoeller (též Schöller, Nejedlý či Klement Gottwald), ve kterém se uhlí těžilo rovných 100 let (1902–2002). Důl byl posledním místem na Kladensku, kde probíhala těžba. Již dvacet let je tu klid. Zhruba v tomto prostoru také začínala šternberská úzkorozchodná železnice, cíl naší cesty. Narozdíl od 600 mm důlních „huntů“ na fotce měla rozchod 700 mm.

Geologický profil Smečenské rokle je chráněn jako přírodní památka. V praxi ale území po desítky let starou cedulí funguje spíš jako černá skládka odpadu.

Ovšem doslova korunována technickou památkou - klenutým mostkem zmizelé úzkokolejky. Alpína zmohl nenadálý objev natolik, že musel nabrat nové síly, odpočívaje opřený o strom.

Přes polní trať V Lípách procházela úzkokolejka diagonálním táhlým a nudným úsekem, dnes rozoraným. Na dohled od ní se však nacházel neobvyklý obelisk, místně zvaný pyrám, ve skutečnosti památník Hraběte Karla Jana Nepomuka Clam Martinice.

Od obelisku šikmo doleva přes světlé pole ubíhaly koleje drážky vstříc smečenkému zámeckému parku. Dnes je někdejší existence železnice naprosto nevypozorovatelná.

(Focení z) dronu neunikl ani Alpín. Pokusil se letoun sice sestřelit svým protileteckým kanónem Nikonem, avšak bezúspěšně.

Pravděpodobně nejzajímavější částí drážky byl skalní zářez před Smečnem. Ve zvláštním kaňonu, vyhloubeném v nesourodé hornině tu vlaky projížděly krajinou jako někde na Divokém západě.

Ve Smečně se dráha větvila. Hlavní větev pokračovala na sever k zámku Šternberku, Přelíci, Kvíci a do Slaného mimo jiné po úctyhodném náspu. Nás ovšem zajímala víc odbočná větev do zámeckého parku a pivovaru.

Smečenský zámek, ke kterému odbočka mj. také vedla, dnes slouží jako stacionář pro invalidy. Alpín tu měl kamrády, ale zapomněl, jak se jmenovali.

V nenápadné bytovce na ulici U Zámku 288 by nádražní budovu asi hledal jen málokdo…

…a málokdo by taky našel reliéf s okřídleným kolem, usvědčující fasádu z historické skutečnosti. Ano, zde se nacházela stanice úzkorozchodné dráhy Slaný–Kačice, nazvaná Šternberk-Smečno.

Uhlí z dolu Schoeller mířilo mj. do tohoto pivovaru ve Smečně. T.č. fenomenální ruiny.

I jen pouhá představa bafajících parních mašinek s vagóny loženými uhlím pod přísnými, takřka gotickými okny pivovaru s vůní dýmu a sladu rozechvívá naše mysli romantickým opojením. Nebo tak nějak by to řekl Alpín, kdyby ho už nebolely nohy.

Slunce se nicméně kloní k západu a my protentokrát opouštíme plán, dojít až do Slaného, a vydáváme se na autobus. Zamíříme sem ještě jednou, projít druhou větev drážky vedoucí skrze malebný kraj bývalého panství Šternberků.

Kráskou přestávku ve Sleném věnujeme návštěvě náměstí s hezkou radnicí, kterou jsme doposud ani jeden neznali.

Mají tu i krásná Stínadla (třeba tuhle uličku Pod Ungeltem). Nám už se ale chce spát a tak míříme na východ. Domů.